Znojmák

   Ráno zastihlo dav lidí před hypermarketem. V něm se tísnil také 53letý Martin a 32letý Jan.

   Martin si mimoděk vzpomněl, jak tu více než před rokem se synem poprvé nakupoval zásoby. Tenkrát ho považoval za blázna a udělal to jenom kvůli jeho panice.

   Jenže od té doby se mnoho věcí změnilo.

   Teď tu znovu stáli s maskou na obličeji a čekali, až je pustí.

   Konečně se z nitra obchodu vynořilo deset ozbrojených členů ochranky. Dva z nich vedli na vodítku služební psy. Utvořili uličku přede dveřmi a ty se otevřely.

   Lidé se okamžitě začali cpát dovnitř. Po chvíli securiťáci svými těly zatarasili vchod a vytlačili překážející tak, aby se dveře mohly opět zavřít.

   Většina nakupujících vtrhla do potravinové části. Zbytek zamířil k lékárně, mezi ne patřili i Jan s Martinem. Dnes si stihli stoupnout do fronty jako jedni z prvních.

   Za okamžik se přišourala, jak nejrychleji mohla, důchodkyně o berlích. Bylo vidět, že ji ten spěch vyčerpal. Prudce oddychovala a pot z ní jen lil.

   Než lékárnu otevřeli, fronta se zvětšila. Nervozita stoupala. Pak cvakly dveře a čekající se hrnuli dovnitř.

   Seniorka zazmatkovala a jedna berle ji sklouzla. Snažila se ji honem zvednout, ale nešlo jí to.

"Kurva hni se bábo!" ozvalo se za ní.

"Dělej dylino, zas tam nic nezbude!"

   Někdo do stařenky prudce strčil. Spadla na zem a rozbila si nos. Okamžitě se jí spustila krev. Začala volat o pomoc, ale nikdo si jí nevšímal.

   V lékárně čtyři členové ochranky dohlíželi na pořádek.

"No tak pohněte!" rozkřikl se muž na lékárníky.

"Zklidni se!" namířil na něj taser securiťák a druhý položil ruku na pažbu pistole, zavěšenou u pasu.

   Martin a Jan si vyzvedli poslední léky a kvapem opustili hypermarket. U nákupních vozíků štěkal přivázaný voříšek. Zřejmě patřil oné nešťastné důchodkyni. Uprostřed davu vypukla rvačka.

"Natoč to!" přikázala novinářka kameramanovi. Před chvílí dorazil na místo televizní štáb.

   Jan a Martin už nasedali do auta, když se za nimi objevil muž s nožem v ruce.

"Dej mi to!" křikl na ně.

   Jan okamžitě vytáhl pistoli a namířil na něj. Dotyčný se lekl a zmizel.

"Dělej jedeme!" houkl na vyděšeného otce a skočil do dodávky. Martin se otočil a uviděl, jak k nim běží reportéři s kamerou. Rychle sedl za volant a vyrazili.

"Co to mělo znamenat?!" vyjel na syna.

"Co jako?!"

"Co co jako?! Ta pistole!"

"No však ještě že jsem ji měl ne?!" odsekl Jan.

"Jak dlouho ji nosíš u sebe?!"

"Dlouho!"

"Panebože!" zaklel Martin.

"Uzavírají nás do karantény!" přivítala Jiřina syna s manželem po příjezdu domů, "právě o tom mluví v televizi!"

"... chvílí Evropská komise vyhlásila na Českou republiku karanténu. Odteď nikdo nesmí zemi opustit a ani ji navštívit, veškerá mezinárodní doprava, včetně té letecké, je zastavena. Sousední státy začaly budovat pohraniční ploty. Objevují se nepotvrzené informace, že jejich jednotky střílejí na hranicích na české občany, kteří se je snaží překročit..."

"Tak je to tady," pomyslel si Martin. "Jan měl od začátku pravdu."

   Ten utratil téměř všechny úspory za přípravy na současnou situaci. Dvorek byl obmotán ostnatým drátem a přízemní okna zabedněna. Hlavní vchodové dveře měly dva zámky a závoru. Uvnitř domu se na několika místech kupilo množství jídla a balené vody. Jan pořídil také slepice a králíky. A spoustu dalších věcí.

   Českou republiku již rok a půl sužoval koronavirus. Zatímco ve světě ustupoval, tady tomu bylo naopak. Před několika dny se objevila nová mutace, příznačně pojmenovaná "česká", horší než všechny předchozí.

   Český stát byl v rozkladu. Vládě už nikdo nevěřil. Do popředí se draly různé skupiny a sekty. Do ulic musela po bok policie vyrazit armáda. Zdravotnictví kolabovalo. Protivládní demonstrace vystřídaly první případy rabování. Většina Čechů už tušila, že dojde k nejhoršímu, a tak se na poslední chvíli snažili na to připravit.

   Večer Jan nakrmil zvířata a poté si sedl k počítači. Jeho pozornost upoutalo jedno video:

"Po vyhlášení karantény Češi masově vyrazili vykupovat i za cenu násilí potraviny, léky a další zboží. Někteří už za něj ani neplatí; prostě si ho vezmou a odejdou. V současnosti většina hypermarketů zeje prázdnotou. Mnoho z těch, na které se nedostalo, začalo rabovat menší prodejny; excesů je tolik, že policie nestíhá u všech zasahovat..."

   Jan si oddechl, že stihl vše připravit včas.

   Druhý den po snídani zavolal Martin svým rodičům a matce Jiřiny.

"Jedu pro naše a tvou mámu a ségru s malým," oznámil ostatním.

   Když už se chystal vyrazit, přišel Jan a řekl: "Jdu s tebou."

"Nechceš raději počkat tady?"

"Někdo na tebe musí dát pozor."

   Martin se pousmál.

"Dobře, tak jedem."

"Jenom vezmu tohle," vytáhl Jan ze skříně kuši a šípy.

   Venku nasedli do auta a vyjeli. Příbuzní bydleli na druhém konci města.

"Omlouvám se, že jsem se včera na tebe skrz tu pistoli zlobil," prohodil Martin po chvíli k synovi.

"V pohodě, nic se neděje."

"Měl jsi samozřejmě pravdu, jako ji máš od začátku. Kdo ví, co by nám ten zmrd udělal." Martin se nadechl. "Jen mám o vás obrovský strach-"

"Bacha!" ukázal Jan prstem před sebe.

   Proti nim běžela žena. Mávala rukama a něco křičela.

"Sakra!" trhl Martin volantem a honem ji objel. Zanedlouho uviděli nabouraná vozidla.

   Zhruba v půli cesty projeli kolem zlatnictví, kde loupilo několik lidí. O pár ulic dále je minula dvě policejní auta.

   Když přijížděli k domu Martinových rodičů, ti vyšli s kufry na předzahrádku. Zatímco jim pomáhal do dodávky, Jan s kuší v ruce hlídal.

"Jste nachystaní?" telefonoval Martin tchyni. "Za chvíli jsme u vás."

   Rychle zaparkoval před činžákem, kde Jiřinina matka měla svůj byt, a utíkal nahoru pomoct jí a švagrové Martě se zavazadly. Jan zůstal hlídat dole.

"Proboha, kolik toho berete?!" zhrozil se Martin, když mu otevřeli. V předsíni se kupila hromada tašek a předmětů.

"Já jsem ti říkala, že toho nemáš tolik balit!" ozvala se Marta.

"Měli jste vzít jen to nejnutnější sakra!" vztekal se.

"Znáš mámu!" odpověděla mu trochu nevrle švagrová.

   Na nic nečekal a začal jejich věci třídit podle potřebnosti. Tchyně Helena se na něj zlobila a k tomu sem a tam běhal tříletý Jakub, Martin syn.

   S notně prořídlými zavazadly seběhli dolů na ulici. Kvapem je naskládali do dodávky a Helena s Martou a Jakubem si sedli dovnitř. Martin za nimi zabouchl dveře.

"Hej!" zvolal náhle Jan. Zaskočenému otci vrazil kuši do rukou a zpod opasku vytáhl pistoli.

   Zleva se blížilo několik mužů.

"Hele klid, jo? Hlavně klid," řekl jeden z nich.

"Zmizte!" křikl na ně Jan.

"Uklidni se," mluvil muž pomalu.

"Zmizněte!"

   Muži se dál krokem přibližovali.

"Ale no tak. Vím, že to nechceš zmáčknout-"

"Zastřelím tě!"

"No tak. Dej mi to, ano? Vezmu si to," byl už dotyčný skoro u něj. Jan mu namířil na nohu a zmáčkl spoušť.

"Co čumíš zalez do auta!" zařval na třesoucího se Martina.

"Co to bylo?" ptal se Martinův otec, když dorazili domů a lezl z dodávky.

"Přepadli nás," pohotově odpověděl Martin, "tak Honza vystřelil z plynovky. Hned utekli. Nic vážného se nestalo." Totéž řekl manželce a dceři.

   Zatímco se příbuzní zabydlovali, Martin si vzal syna stranou.

"To byla ostrá bouchačka, že?"

   Jan přikývl.

"Máš ji načerno, viď?"

"Jo."

   Martin si přejel rukou obličej.

   Během následujících dnů sousední státy dostavěly pohraniční ploty, které okamžitě začaly kontrolovat jejich armády. Od té chvíle se do České republiky a ani z ní už nikdo nedostal.

   Česká armáda vyhlásila částečnou mobilizaci některých ročníků a obsadila nemocnice a další strategické objekty. Násilí v ulicích se stupňovalo. Mrtvých přibývalo. Čím dál více lidí začalo brát věci do vlastních rukou.

   Sociální sítě se hemžily apokalyptickými videy; hořící budovy, na sebe se kupící mrtvá těla, vzájemně se vraždící osoby, rabující zloději, vojáci a policisté snažíc se nastolit pořádek. A brzy nastoupil nepřítel ze všech nejhorších: hlad.

   Jan ani nikdo z rodiny nevycházel ven. Potravin měli zatím dostatek, vody též. Po několika dnech se Janovi ozvali někteří příbuzní a známí, zda by jim nedal nějaké jídlo. Ačkoliv se snažil své přípravy utajit, někdo se přece jen o nich dozvěděl.

   Jan rezolutně odmítl. Prarodiče se s ním kvůli tomu ošklivě pohádali, ale on trval na svém. Dobře si pamatoval, jak se mu řada z nich vysmála, když je s předstihem varoval. A vůbec, času zaopatřit se měli víc než dost.

   Čas pomalu plynul. U všech se stupňovala úzkost a ponorková nemoc. Zejména malého Jakuba bylo čím dál obtížnější něčím zaměstnat. Objevily se první hádky.

   Uprostřed noci Jana probudila rána. Uvědomil si, že to je zvenku. Přiběhl k oknu a podíval se škvírou. Naproti několik ozbrojených lidí vykoplo sousedům domovní dveře. Ihned popadl pistoli a utíkal vzbudit otce. Potom se potichu vkradl do předsíně a Martin s nataženou kuší hlídal u zabedněného přízemního okna.

   Chvíli se nedělo nic. Pak se ozvalo několik výstřelů. Za okamžik z domu vyběhli ti samí s plnými taškami. Naskákali do auta a smykem odjeli pryč.

"Co se tam stalo?" vyhrkl Jan, když se vrátil.

   Martin mu to pověděl.

"Ty kurvy!"

   Vzal do ruky mobil.

"Vzhledem k zahlcení linky 158 použijte prosím následující čísla: máte-li příznaky, zavolejte 612 188 633. Pro nahlášení smrti nebo odstranění těla stiskněte prosím jedničku..."

"Sakra!" položil to.
"Co je?"

   Jan zavrtěl hlavou.

"Co se děje?" objevili se ospalí příbuzní.

"Naproti se střílelo. Už jsou pryč," dodal rychle, když si všiml jejich vyděšených obličejů. "Běžte do obýváku."

   Jako by to nestačilo, další den se objevil Janův strýc se svou rodinou.

"Co chcete?" zeptal se ho Jan přes telefon.

"Prosím tě, dej nám trochu jídla."

"Ne," odvětil Jan stroze.

"Už několik dní jsme nejedli, no tak!"

"Teta je nemocná?!" optal se podrážděně Jan.

   Ticho chvílemi přerušoval sípavý kašel.

"Běžte," zavěsil sluchátko.

"Dej jim proboha něco!" přiběhla babička. "Je to tvůj strýc!"

"Ne."

"Já se tě nebudu prosit a dám jim to sama-!"

"Jestli vyjdeš ven, už tam zůstaneš. Nepustím tě zpátky."

"Tak řekni něco!" obrátila se na svého manžela, který nešťastně krčil rameny, "vždyť je to tvůj syn!"

"Myslíš, že to nevím?!" vybuchl Janův dědeček. "Co mám jako dělat, když to Honza nechce! Můžeme být vůbec rádi, že nás k sobě vzali! Jinak bysme už dávno byli mrtví!"

"Navzdory úsilí vlády stoupá počet lidí, kteří nemají přístup k základním potravinám, a to přestože z okolních států shazují letadla na naše území potravinové balíky. Bezpečnostní situace v zemi-"

   Jan video vypnul. Už se na to nedokázal dívat.

   Z Česka se stalo peklo na zemi. Pro běžného občana se nemocniční léčba stala téměř nedostupná, a tak nakažení umírali bez jakékoliv pomoci. Jejich těla ležela v domech, na ulicích, v přírodě, prostě všude. Ostatní se snažili přežít, jak jen to šlo.

   Atmosféra doma se dala krájet. Strach, stres, nuda a nedostatek soukromí dělaly své. Hádky byly na denním pořádku. A co hůř, docházelo jídlo.

   Jednoho rána se Jan rozhodl, že půjde na ryby a zkusí štěstí. Když se začal chystat, přišel k němu dědeček a prohlásil, že jde s ním. Jan věděl, že je celoživotním rybářem, přesto jej nechtěl vystavit nebezpečí. Ale ten neustoupil a tak Jan nakonec svolil.

"Na, dědo," podal mu kuši poté, co byli s přípravami hotovi.

"Honzíku, myslíš, že s tím něco trefím?"

"Nemám jít s vámi?" objevil se Martin.

"Ne, musíš hlídat tady."

"Honzo, venku je to strašně nebezpečné-"

"Tati, to zvládneme."

"Já vás nedokážu nechat jít samotné-"

"A co máma s babičkou a ségrou? A malej? Na, vem si to," podal mu pistoli, "a dej na ně pozor."

"A vy jdete ven jen se samostřílem?"

"Ne, mám ještě tohle," vytáhl Jan ze skříně samopal Škorpion.

"Ježiši, jaké zbraně ještě schováváš?!" chytil se Martin za čelo.

"To je opravdu všechno. Přísahám."

"No dobře," řekl po chvíli Martin. "Hele, kdyby cokoliv, hned mi zavolej, ano?"

"Spolehni se."

"Dobře. Dejte na sebe pozor."

   S batohy na zádech vyšli ven a otec za nimi zamkl. Nasadili si na obličej masku s filtrem. Opustili čtvrť a zamířili k nedaleké řece. Cestou spatřili mrtvé tělo. Obloukem jej obešli.

   U vody si vybrali kryté místo a nahodili pruty. Zatímco dědeček chystal směs na prokrmení, Jan se vydal prozkoumat okolí.

   Za chvíli uslyšel kačeny. Rychle šel k dědovi pro kuši. "Když bude třeba, neváhej," podal mu samopal.

   Vrátil se zpátky a opatrně kráčel vpřed. Náhle se před ním na břehu objevil pár divokých kachen. Zamířil a stiskl spoušť.

   S radosti položil svůj úlovek před dědečka. Ten uznale pokýval hlavou. Jan se posadil vedle něho a společně sledovali výstražné zařízení na prutech. Zhruba za půl hodiny jedno z nich začalo pípat. Dědeček zasekl a vytáhl krásného jelce.

"To je jelec tloušť?" zeptal se Jan.

"Ano."

"Dědo, ale teďka ho nemusíš měřit."

"No vidíš, jsem to ale popleta," usmál se. Jan si uvědomil, že ho vidí poprvé se smát od doby, kdy to začalo.

   Poté, co rybu uspal, pustil se dědeček do balení prutů a vybavení.

"My už odcházíme?" zeptal se překvapeně Jan.

"Honzíku, pro dnešek toho máme akorát. Není bezpečné být dlouho venku."

   Doma si večer na úlovku všichni pochutnali.

   Druhý den se vrátili na stejné místo. Tak jako včera dědeček začal rybařit a Jan procházel okolím.

   Náhle uslyšel výkřik. Se zděšením si uvědomil, že to je děda. Utíkal za ním, jak nejrychleji dokázal.

"Přestaň s tím na nás mířit dědku!" houkl jeden z mužů, třímajíc v ruce mačetu. Vyděšený senior držel v třesoucích se rukách kuši, ale nedokázal z ní vystřelit.

"Řek sem ti ať s tím na nás nemíříš ty starej čuráku!" vztekl se muž a sekl ho do paže. Napřáhl se k dalšímu úderu, ale už tu byl Jan a samopalem všechny útočníky postřílel. Dědovi provizorně obvázal ránu, naházel vybavení do tašek a spěšně odešli. Nedaleko domu potkali Martina.

"Co se stalo?! Jste v pořádku?! Slyšel jsem výstřely!"

"Přepadli nás."

"Do hajzlu, a udělali vám něco?!" zhrozil se Martin, když uviděl na otci prosakující obvaz.

"Oni dopadli podstatně hůř."

   Dědeček utrpěl psychický šok a málem se nervově zhroutil. Na další výpravu už samozřejmě nešli.

   Nastal den, o kterém všichni věděli, že přijde, a přesto se ho děsili. Jídlo téměř došlo.

   Martin a Jan nechtěli čekat, až nebudou mít žádné, a rozhodli se autem vyrazit do nejbližšího uprchlického centra a tam nějaké získat. Pokud by se jim to nepovedlo, byli rozhodnutí učinit všechno, aby se nevrátili s prázdnou. Uvědomovali si, že to bude extrémně nebezpečné, ale cokoliv jim přišlo lepší než pomalu zemřít hlady.

   Už měli zbraně a ostatní věci v autě a chystali se nastoupit, když vyběhla ze dveří Jiřina a radostně na ně volala:

"Nikam nemusíte! Pomoc přijela! Jsme zachráněni!"