Znojmák

 

Nechte si chutnat

 

 

"První skupina připravena," ozvalo se z vysílačky. Muž stiskl tlačítko: "Druhá skupino?"

"Hotovi."

"Ok, čekejte." Muž se zamyslel. Opět si vzpomněl na manželku a Danu.

   Byl naprosto obyčejný den, když to celé začalo. Od rána se v restauraci, kde pracoval jako číšník, nezastavil. Panovalo krásné, teplé počasí, hosté se bavili. Jen tu a tam se z rádia ozvala mimořádná zpráva o útocích jakýchsi podivínů. Vůbec jim nevěnoval pozornost. Kdyby jim býval pozornost věnoval...

   Zhruba po druhé hodině odpoledne se u venkovní předzahrádky objevila nanejvýš zvláštní žena. Přišourala se trhavým krokem a zpod skloněné hlavy vydávala mručivé zvuky. Na sobě měla špinavé potrhané oblečení. Hosté zmlkli a zaraženě si ji prohlíželi.

"Paní, tady nemůžete být!" zvolala na ni servírka v domnění, že je to bezdomovkyně. Nic. "Prosím odejděte, nebo zavolám policii!" přistoupila k ní. Žádná reakce.

"Dobře, jak chcete-" Žena zaútočila a zakousla se servírce do paže.

   Mezi hosty vypukla panika. Několik odtrhlo útočnici od řvoucí servírky a s vynaložením všech sil ji zpacifikovali. Jeden byl poškrábán. Poté, co policie zadržela pachatelku a sanitka odvezla zraněné, šéf restaurace se rozhodl pro dnešek zavřít. Muž tedy nasedl do auta a jel domů.

"... další útoky, které nedokáže nikdo vysvětlit..." Přepnul na uložené písničky. Když zabočil do ulice, kde bydleli, všiml si na jejich domu rozbitého přízemního okna. "Co je to kurva...?!" Za okamžik stál před ním.

   Rychlostí blesku vtrhl dovnitř. Zpoza zavřených dveří koupelny, do kterých tloukl zkrvavený soused, se ozýval křik manželky.

"Ty svině!" odhodil ho. Soused zavrčel a vrhl se na něj. Na poslední chvíli uhnul. Chytil jej, udeřil jeho hlavou o zeď a zamkl ho v prádelně.

"To sem já, otevři!" zařval.

   V zámku zarachotil klíč.

"Co se do hajzlu stalo?!"

"Dana, Dana!" křičela hystericky manželka.

   V místnosti ležela dcera v bezvědomí s dírou v břiše.

"Proč´s ji neošetřila?!" popadl osušku a provizorně ji obvázal, snažíc se zastavit krvácení. Popadl ji do náruče a vyběhl ven. Ulicí zrovna projížděla sanitka.

"Tady! Zastavte!"

   Ale vůz kolem nich jen prosvištěl a zmizel za rohem.

   Společně se svou ženou položili Danu na zadní sedadlo a vyrazili do nemocnice.

"Jak je na tom?!" houkl na manželku.

"Špatně, kdy tam budem?!"

"Snažím se!"

   Zanedlouho Dana začala s sebou škubat a po chvíli ztuhla.

"Miláčku co je?!" třásla s ní nešťastná matka.

   Dana se nehýbala.

"Ne! Neumírej!" vzlykala a tiskla ji k sobě.

   Dana otevřela rudé oči a zakousla se matce do krku. Muž smykem zastavil, otevřel dveře a odhodil Danu od chroptící manželky.

"Chytni si to!" tiskl ženinu ruku na krvácející ránu. "Proboha!"

   Odněkud přiběhla skupina lidí a zaútočili na přeměněnou Danu. Několikrát ji bodli noži do hlavy a ta se přestala hýbat.

"Je pokousaná?!" obrátili se zhurta na paralyzovaného muže, který držel umírající manželku. Nečekali na odpověď, odtáhli ho od ní a jeden z nich mu přitiskl čepel na krk. Další vrazil nůž do manželčiny hlavy.

   Pamatoval si jen, že obě potom pohřbil... Než se dostal sem, udělal mnoho špatných věcí. Stal se z něj úplně jiný člověk.

"Blíží se," zarachotila vysílačka.

"Čekejte na rozkaz."

 

   Radim a Seidl se vrátili na statek.

"Na hranice jsme dojeli celkem v pohodě," svěřil se mu Seidl. "Tam jsme zjistili strašnou věc. Oni všechny střílí. Nejen Komáry, ale i živé." Na okamžik se odmlčel. "Kolem republiky postavili plot a před ním to zaminovali a zadrátovali. Za plotem jsou strážní věže a z nich střelci likvidují každého, kdo se objeví. V záloze mají vrtulníky a další jednotky." Seidl se nadechl. "Cestou k vám jsme potkali plukovníkův oddíl," pokračoval. "Plukovník nám řekl, že jedou do Prahy. Přesvědčili jsme ho, aby vás vzal s sebou."

   Poprvé od vypuknutí nákazy se Radim cítil zcela klidně. V Praze je velká základna, kde budou všichni v bezpečí. Stačí tam jednom dojet. I ostatním se nálada viditelně zlepšila. Jediné, co ho mrzelo, bylo to se Zuzanou. Jana s ním kvůli tomu stále nemluvila.

   Konvoj mířil do hlavního města.

"Tak jsme to přežili," právě hovořil uvolněně Radim k rodině.

"Ale ne všichni," odvětila smutně Kamila. "Naši příbuzní a přátelé-"

"Já vím, a je mi to moc líto. Nevím co bych si počal, kdyby se vám něco stalo."

"Skutečně?" zeptala se ironicky Jana.

   Radim dělal, že ji neslyšel.

"A co pak?" ozval se Ráďa.

"Jak to myslíš?"

"Až budeme v Praze. Co pak?"

"Ještě tam nejsme," upozornil je Radimův otec.

"Táto, prosím tě," usmál se Radim. "Na základně počkáme, až se to přežene. Ti Nakažení se časem rozpadnou. A potom začneme znovu."

   Nějakou dobu jeli bez zvláštních událostí. Náhle se vpředu ozvala rána a vzápětí i za nimi.

"Co je kurva?!" dupl Radim na brzdu. S puškou v ruce vyskočil ven. Snažil se zorientovat, ale při dalším výbuchu uklouzl a upadl do bezvědomí.

 

"Dodělejte raněné, my odvezeme zajatce a pošleme vám posily na věci." Na místě zůstalo několik osob, ostatní odjeli se zajatými civilisty pryč.

   Muž bodl nožem umírajícího vojáka do spánku a přišel k dalšímu tělu. Najednou se za ním ozval řev. Jeho kumpána napadl pes. "Zmizni!" křičel na dobrmana, který mu v čelistech svíral ruku. Bodl ho do boku a kňučící Dráb odběhl.

"Aaaaaaahhh!" zařval muž a spadl. Radim mu přeřízl šlachy u kotníku. "Ty svině!" svíjel se bolestí.

   To už třetího muže popadl voják a zlomil mu vaz. Vrženým nožem zabil dalšího. Mezitím pokousaného muže povalila Rita na zem a roztrhala mu krk. "Zabiju tě zabiju tě!" chytil zraněný se šíleným výrazem v očích nůž a snažil se bodnout Radima.

   Náhle se útočníkovi Rita zakousla do zad a on nůž pustil. Radim na nic nečekal a muže zabil. Potom vyčerpaně klesl k zemi.

 

"Prober se!"

   Radim otevřel oči a zase je zavřel.

"Prober se!"

   Znovu je otevřel a spatřil Zuzanin obličej.

"V pohodě?"

"Hm," odvětil nepřítomně. Přiběhnuvší Rita mu olizovala tvář. Pomalu se posadil. Do nosu ho praštil pach spáleného masa. Rozhlédl se. Kolem hořela auta a porůznu ležela mrtvá těla vojáků a jeho lidí.

"Co se stalo?" zeptal se pomalu.
"Napadli nás!"

"Kdo?"

"Nevím," odpověděla nešťastně.

"Jana, kde je Jana? A Radim s Kamilou?"

"Odvezli je."

"Jak odvezli?! Ja-!"

"Ticho!" zacpala mu Zuzana ústa.

"Kde jsou?! Musím pro ně!" odstrčil její ruku a pokusil se vstát.

"Půjdeme pro ně i pro ostatní! Ale buď zticha!"

   Radim vsedě oddechoval. Rita se k němu lísala. Za chvíli přiklusal Seidl s vojákem.

"V pořádku?" prohodil k Radimovi. Ten kývl.

"Zabili moje kluky a většinu z jednotky. To těm sviním nedaruju." Oba popadli mrtvolu s přeříznutými šlachami a hodili ji do kufru auta k ostatním. Radim se podíval vedle sebe. Kus od něj ležela jeho pistole. Po kolenou se k ní doplazil. Zkontroloval zásobník a zasunul jej zpátky.

   Kromě Seidla zůstali naživu ještě tři vojáci. Všichni se ozbrojili a zaujali pozice. Nepřátelé dorazili brzy.

"Naložte zbraně a další věci!"

"Super!" radovala se žena.

"Museli jsme je všechny zabít?" ozval se jeden z mužů.

"Drž hubu!" okřikl ho velitel. Náhle se zarazil. "Kde je Heňa a zbytek?! Heňo! Kde kurva-?!"

"Ruce vzhůru! Zahoď to a klekni si!" vyběhl z úkrytu Radim s ostatními a obklíčili je. Ti se naprosto překvapení hned vzdali. Vojáci je srovnali do řady vedle sebe.

"Chci vědět všechno o vás," předstoupil před ně Seidl.

   Nic.

"Fajn," kývl Seidl na vojáka, který popadl ženu, znehybnil ji a zacpal ústa. Druhý jí zabodl nůž do stehna a různě jím kroutil a otáčel.

"Bude to?!" zvýšil hlas Seidl. Žena vydávaje nelidské zvuky se kroutila bolestí.

"Ty hajzle!" vyskočil zajatec.

   Seidl ho udeřil pažbou do hlavy.

"Dost - řeknu vám, co chcete!" rozplakal se muž, který předtím projevil lítost nad zabitými. Seidl pokynul vojákům a ti přestali.

"Drž hu-!" nedořekl vůdce nepřátel a už mu voják uštědřil kopanec do břicha. Seidl si vzal muže stranou.

"Když vám to povím necháte nás žít?" ptal se bázlivě.

"Jasně, vyměníme vás za naše lidi. Omlouvám se tam za to," ukázal na sténající ženu.

"Strašně mě mrzí co jsme vám udělali!"

"Už to neřeš. Kolik vás celkem je?" Během výslechu se Seidl dozvěděl vše, co potřeboval.

"Dobře, děkuji ti. Teď se vrať k ostatním a my provedeme tu výměnu."

   Po krátkém rozhovoru si vojáci jakoby nic stoupli za zajatce a začali je podřezávat. Ozvalo se krátké zachroptění a bylo po nich.

"Co děláte?! Slíbil jste nám žít" křičel muž.

"Lhal jsem ti," stroze odvětil Seidl a zabil ho.

 

   Těla zamkli v kufrech aut a po poradě vyrazili. Radim si letmo vzpomněl na padnuvšího Josefa a taky na Drába, který mu zachránil život a rovněž tam zůstal.

   U nepřátelského tábora vojáci zneškodnili hlídky a všichni opatrně vstoupili dovnitř.

   Radim se Zuzanou zůstali schovaní u vchodu. Vojáci začali potichu čistit tábor od banditů.

   Radim byl čím dál nervóznější. Najednou se před ním objevil muž. Radim jej zastřelil. Spustila se palba. Rozběhl se ke stavařským buňkám s úmyslem najít rodinu a současně střílel po nepřátelích.

   Schoval se za sudem a rozhlížel se. Náhle za sebou uslyšel šramot. Otočil se a spatřil sotva dvanáctiletého třesoucího se chlapce, jak na něj míří pistolí. Okamžitě na něj namířil zbraň, když zjistit, že se zasekla. Vtom Zuzana chytila zezadu mladíka za hlavu a podřízla ho.

   Radim na ni kývl a odhodil pušku. S pistolí v ruce přiběhl k první buňce a vykopl dveře.

"Zahoď to! Nebo ji zastřelím!"

   Uvnitř stál šéf nepřátelské skupiny. Jednou rukou držel Janu a druhou jí mířil zbraní ke spánku.

   Radim se roztřásl. "Pusť ji!"

"Zmizni!"

   Náhle muž strašlivě zařval. Jana drtila jeho genitálie. Hned mu vrazila loktem do brady a muž zavrávoral.

"K zemi!" křikl Radim. Jana zalehla a on vystřílel do bandity zásobník.

"Jsi v pořádku?!" přiběhl k Janě.

"O-on... mě chtě-chtěl...," koktala se slzami v očích. Všiml si, že má roztrhané tričko a zapínání u kalhot.

"Udělal ti něco?!"

"Ne-ne!"

"Miláčku!" objal ji Radim, "strašně tě miluju! Odpusť mi to!"

   Jana kývla a dala mu pusu.

"Kde jsou děti?!"

"Někde tady!"

   Venku mezitím přestřelka skončila. Vojáci shromáždili zajatce a beze slov je zastřelili. Potom osvobodili zbytek přeživších. Radim se tak šťastně shledal s dětmi a otcem.

   Kousek za táborem objevili nevelkou rokli. Na jejím dně ležela mrtvá těla. Nebyli to Nakažení, když je bandité vraždili.

   Radim se s muži vrátil na místo přepadu. Několik zombií okousávalo zabité. Vojáci je zneškodnili a zajistili prostor. Ostatní postupně odvezli jediným funkčním autem všechny potřebné věci do tábora.

   Konflikt nepřežilo mnoho. Kromě Seidla, dalších tří vojáků a Zuzany ještě Radim, jeho rodina a pak už jen další tři rodiny. Shodli se, že v táboře zůstanou přes noc a druhý den se vydají pěšky na základnu.

   Ráno zjistili, že dva vojáci odjeli autem pryč.

   Připravili se na pochod. Co nemohli vzít s sebou, dali do dřevěné boudy. Vše polili benzínem a zapálili. Náboje zakopali do země. Poté vyrazili.

   Jeden po druhém rychle vcházeli do lesa. Netušili, co je čeká, ale věděli, že doba relativního bezpečí je pryč. Musí se spolehnout jeden na druhého, na vojáky a policistku. A taky na Radima, bez něhož by byli dávno mrtví.

 

   Rozechvěle kráčeli lesním porostem. Kus vpředu šel Seidl, hlavní skupinu vedl Radim, za ním kráčeli ostatní a uzavírala ji Zuzana. O něco dál vzadu byl voják jako zadní hlídka.

   Chvíli se nic nedělo. Pak najednou zarachotila Radimova vysílačka.

"Ano?"

"Zprava jdou čtyři Komáři, schovejte se," ozval se Seidlův hlas.

"Sakra!" zaklel Radim.

   Nebyl čas rozjímat. Každý se ukryl, kde zrovna stál, a už slyšeli ony děsivé skřeky.

   Zpoza stromů se vynořili. Prošli kolem a mířili pryč. Radim je obezřetně sledoval.

"Moment," blesklo mu hlavou, "jeden, dva, tři, a Seidl říkal, že-"

"Áááááááá!"ozval se křik. Nakažený spadl vedle otce s dcerou a sápal se na ně.

"Krrrch aghhrr!" Nakažený chytil muže za nohu. Dívka křičela. Radim se přiřítil s nožem v ruce a zezadu bodl zombii do hlavy.

"V pořádku?" zeptal se. Nečekal na odpověď a vzal pušku, protože zbylí tři se vrátili. Se Zuzanou je hned vyřídil.

"Co je?!" přiběhl Seidl, "proč střílíte?!"

"Nedalo se nic dělat," odpověděl Radim.

   Rychle opustili místo. Tentokrát šli vojáci se zbytkem skupiny společně. Kolem poledne dorazili k většímu potoku, kde udělali přestávku.

   Radim se zdržoval u své rodiny. Něco pojedli a potom šel se synem nabrat vodu, aby ji mohli na rozdělaném ohni převařit.

"Rito, k noze!" přikázal Ráďa psovi. Nic. Rita dál čmuchala a hrabala ve křoví.

"No tak, ke mně!" Žádná reakce. Došel si tedy pro ni.

"Tati, Rita něco našla!" zvolal, když připínal ovčáka na vodítko. Bylo to několik zmačkaných plechovek.

"Vážení, musíme si pár věcí ujasnit," započal Radim hovor k ostatním. Všiml si, že Zuzana mezi nimi není.

"Kde je Zuzana?"

"Šla se umýt," pověděla mu jedna žena.

   Radim se podíval na Janu.

"Přivedu ji. Pojď se mnou."

   Jana se na něj usmála.

"Věřím ti," poslala mu vzdušný polibek.

   U potoka ji za chvilku našel. Stála nahá po kolena ve vodě zády k němu.

"Ehm, Zuzko?"

   Rychle se otočila.

"Ach, to jsi ty," usmála se.

   Radim odvrátil zrak.

"Co jsme si řekli?"

"Musela jsem ze sebe smýt tu špínu."

"To ale neznamená, že nebudeš dodržovat pravidla."

   Okamžik bylo ticho.

"Podal bys mi prosím prádlo?" požádala ho.

"Ne."

"Jasně, chápu," podívala se k zemi.

"Všiml jsem si, že někteří z vás porušili pravidla," spustil, když se vrátili. "Takže vás důrazně žádám, abyste je dodržovali. Radime," otočil se k synovi, "Ritu musíš mít na vodítku. Pořád. Taky nesmí štěkat. Rozumíš?"

   Ráďa přikývl.

"Dobře. Dále, nikdo nepůjde nikam sám. Nikdy. To platí obzvlášť pro vás děcka. Když budete chtít na záchod, půjdete pár metrů od skupiny. Pokud se budete potřebovat umýt, řeknete vojákům nebo Zuzaně, aby šli s vámi."

   Za chvíli se z obhlídky vrátil Seidl.

"Nikde nikdo," oznámil Radimovi. "Ty plechovky tam byly maximálně den," pokračoval. "Musíme dát pozor."

 

   Pozdě odpoledne přišli k mýtině. Vojáci odešli na průzkum a ostatní zůstali na místě. Opodál rostly ostružiny. Dívenka a chlapec je trhaly a jedly.

   Náhle se ozval křik. Nakažený schovaný hluboko pod keřem vystrčil hlavu a zakousl se holčičce do ruky.

   Vypukla panika. Radim zombii zapíchl a vyjmul dívčinu ruku z její čelisti. Hoch utekl ke svým rodičům.

"Lenko! Ježíši Lenko!" přiběhl otec dívky.

"Zlatíčko! Panebože co budeme dělat?!" hořekovala její matka.

   Dělat se nedalo nic. Byl konec. Všichni to věděli, i oni. Jen si to nechtěli připustit.

   Odněkud se vynořil cizí muž. Chytil zezadu ženu Vlaďku a přiložil jí čepel nože na krk.

"Ruce vzhůru!" křikl.

   Radim neposlechl. Bleskurychle vytáhl zbraň a namířil na něj.

"Zahoď to, zahoď to!"

"Prosím ne!" plakala Vlaďka.

"Zabiju ji!" zařval muž, když si všiml, že na něj z boku míří Zuzana.

"Poslyš," začal Radim, "jestli to uděláš, víš, že tě zastřelíme."

"Nehraj si! Naposled - odhoďte zbraně!"

"Ne, my je neodhodíme," odvětil pevně Radim.

"Udělejte co říká!" zařval na Radima Vlaďčin partner.

"Drž hubu!" okřikl ho Radim. "Hele," otočil se zpět k vetřelci, "ty máš jen nůž a my pistole. Jestli jí ublížíš, budu tě mučit, než tě zabiju. Nejdřív ti zašiju pusu vlascem, potom ti vypíchnu oči a budu tě pálit rozžhaveným železem. Prostřelím ti obě kolena. A kdoví co ještě."

   Muž znervózněl.

"No tak. Pár dní jsi nejed, co? Odlož tu kudlu a pojď si dát do nosu," vytáhl Radim z batohu konzervu a lahev s vodou. "Jestli jí něco uděláš, fakt tě budu mučit, než zemřeš. Vyser se na to a najez se. No tak. Myslím, že je to lepší než vypíchnuté oči a prostřelená kolena."

   Muž stále váhal.

"Dáme pryč zbraně jo? Zuzano, dělej," schoval Radim pistoli a popošel k nezvanému hostu, který stále držel Vlaďku.

"Tak jo," pustil ji, "dej to sem." Popadl jídlo a utíkal pryč.

   Vytáhnout zbraň, zamířit a stisknout spoušť bylo dílem pár sekund.

"Nemysleli jste si že ho nechám utéct navíc s naším jídlem že ne," prohodil Radim k ostatním. Přišel k mrtvole a prohledal ji. Potom mluvil do vysílačky.

"Sbalte se, odcházíme."

   Pochodovali asi půl hodiny, pak se znovu zastavili.

"Vím jak to na určitý čas oddálit," přistoupil Seidl k Lenčiným rodičům. Žena se znovu dala do pláče. "Ale bude to trochu bolet. Aleši," zavolal na kolegu, "vysvětli jim to."

   Sklonil se k dívce.

"Strejdo, strašně to pálí!" ukázala mu mokvající ruku.

"To bude dobrý Leni. Pojď se mnou, povídáme se na to."

"Ale říkal jsi, že to bude bolet!"

"Jenom trošičku. Pak se ti uleví," pohladil ji po vlasech.

   Popošli kousek stranou.

"Zavři oči," zašeptal Seidl. Dvakrát se zhluboka nadechl a střelil Lenku do spánku.

   Její matka se k němu přiřítila a s řevem ho nepříčetně tloukla.

"Přestaň!" odtáhl ji Radim.

"Moje Lenka, moje Lenka!"

   Muž vytrhl Lenčino tělo Seidlovi z rukou.

"Serem na vás!" křikl, "vem naše věci a poď!" poručil ženě.

"To ne! Nikam nepůjdete!" ozval se Seidl.

"Zabil´s mi dceru hajzle!"

"Přeměnila by se-!"

"Ty´s ji zabil!"

"Jo?! A proč´s na ni nedával pozor hrdino?!"

   Lenčin otec se roztřásl.

"Nikam nejdete, hotovo!"

   Muž položil mrtvou Lenku na zem a vrhl se na Seidla.

"Kurva nechte toho!" vlítl mezi ně Radim. "Poslyš," obrátil se k otci, "přece víš, jak by to dopadlo, ne?! Jak by trpěla, než by se přeměnila?! Proto to Martin udělal! Já vím, je to šílený, ale aspoň ji můžeme pohřbít jako člověka!"

   Znovu se vydali na pochod. Když se začalo stmívat, objevili chalupu. Rozhodli se v ní přespat. Za domem vykopali hrob a opatrně do něj Lenku položili. Rozloučili se a tělo zasypali hlínou.

   Smrt dívky všechny zasáhla. Její matka chtěla spáchat sebevraždu. Na poslední chvíli jí v tom zabránili.

"Nedovedu si představit, že by se jim to stalo. Nebo něco jiného," pronesla potichu Jana k Radimovi pozdě v noci, maje na mysli jejich děti.

"Já taky ne," sklouzl pohledem na spící Kamilu a Ráďu.

   Chvíli jen tak vedle sebe tiše leželi.

"Miláčku, znovu se ti strašně omlouvám-"

"Už to neřeš," dala mu pusu Jana a ještě víc se k němu přitulila. "Odpustila jsem ti. Tolik jsi toho pro nás udělal," řekla a začala jej svlékat.

 

   Za svítání se Radim probudil. Ostatní ještě spali. Dekou přikryl nahou Janu a políbil ji na čelo. Připnul Ritu na vodítko a ještě s jedním mužem šel s ní před dům. Několikrát jej obešli. Pak Radim natrhal květiny a položil je na Lenčin hrob.

   Ranní úsvit doprovázel zvuk lesa. "Zvláštní," pomyslel si. "Nádherné počasí, nádherná příroda. Skoro ideální místo."

   Z rozjímání ho vytrhl nepříjemný pocit, že je někým sledován. Z pouzdra vytáhl pistoli a přikrčil se.

"Co je?" zeptal se překvapeně Radimův druh.

"Nevím," rozhlížel se. "Kryj mě."

   S Ritou nakrátko opatrně kráčel vpřed. Za chvíli spatřil Aleše. Ten mu dal znamení, aby k němu přišel.

   Radim pokynul muži za sebou, že je vše v pořádku a ať zůstane na místě.

"Vidíš?" ukázal Aleš šeptem, když stanul vedle něho.

   Kus před nimi ohryzávala žena-Nakažená zády k nim mrtvé zvíře.

"Počkej tady, vyřídím to. Ať neštěká," kývl směrem k Ritě.

   Když bylo po všem, Radim odvedl psa do chalupy a zpátky se vrátil s lopatami. Zatímco voják hlídal, s mužem zakopali mršinu a Nakaženou.

   Se svým pocitem, totiž že jej kdosi sledoval, se svěřil Seidlovi.

"Taky jsem ho měl," odpověděl Radimovi, "ale nikoho ani stopy jsem v okolí nenašel."

"Co s tím uděláme?"

"Pár dní tu zůstanem, za tu dobu musíme vymyslet, co dál. S Alešem pořádně projdeme okolí a zkusíme ulovit nějakou zvěřinu."

   Kolem poledne vojáci odešli do lesa. Kromě svých zbraní si vzali i vlastnoručně vyrobené luky. Ostatní si čas krátili uvnitř chalupy hraním deskových her nebo čtením knih, které tu našli.

   Hodiny ubíhaly a Seidl s Alešem se nevraceli. "Už tady dávno měli být," přemítal nervózní Radim. Vyšel do patra a dalekohledem se rozhlížel po okolí.

   Vtom ho zase přepadl ten pocit. Nikde ale nic neviděl. Seběhl dolů a popadl pušku.

"Co je?" zeptala se překvapeně Zuzana.

"Někdo je asi venku," řekl tlumeným hlasem. "Vem si zbraň a pojď se mnou."

   Pomalu prošli nejbližší okolí. Nic neobjevili. Radim měl přesto pořád dojem, že je někdo pozoruje.

   Před nimi zašustil keř. Jako na povel se oba zastavili. Keř se znovu pohnul. S prstem na spoušti napjatě čekali.

   Z křoví vyběhla srna.

 

   Slunce zapadlo za obzor a vojáci pořád nikde. Radim si vzal noční hlídku.

"Radime? Nelekej se, to jsem já," ozvalo se za ním. Jana si sedla naproti němu a vedle sebe si položila pistoli.

"Nechci ti přidělávat starosti, ale... tohle bych ti měla říct."

"Ano?"

"Několikrát se mi zdálo, že nás někdo sleduje."

"Tobě taky?" zeptal se překvapeně Radim.

"Takže víš, o čem mluvím?"

"Ano."

"A myslíš, že to je z nervů, nebo tam venku doopravdy někdo je?"

"Nevím," upřímně odpověděl Radim. "Nikdy jsem nikoho nenašel ani stopy po něm."

"Co budeme dělat? Co když tady fakt někdo obchází a ublížil Martinovi a Alešovi?"

"To si nemyslím. Jsou to profíci, umí se o sebe postarat."

"No ale proč se ještě nevrátili?"

   Na to nedokázal Radim najít odpověď.

"Počkáme do rána a uvidíme, ano?" řekl nakonec. "Já věřím, že se do té doby objeví."

   Seidl s Alešem se ani do druhého dne neobjevili. Teď už si byl Radim téměř jist, že se jim stalo něco zlého.

   Dlouho přemýšlel, zda se po nich podívat. Možná jsou už mrtví. A kdyby dopadl špatně i on...

   Nakonec se rozhodl, že půjde. Dluží jim to. S sebou vzal jen Zuzanu. Otci přikázal, že pokud se do určité doby nevrátí, má s ostatními co nejrychleji zmizet. Prošli celé okolí a poté se pustili hlouběji do lesa.

   Obezřetně kráčeli porostem. Radim si uvědomil, že neslyší ptačí zpěv. Také ostatní typické zvuky se přestaly ozývat. Obklopilo je hrobové ticho a tíseň na ně začala doléhat.

   Kus před sebou spatřili několik Nakažených, jak se sápou na něco pověšeného na stromě. Radim se podíval dalekohledem a zkoprněl.

   Byla to Alešova uříznutá hlava.

"Doprdele!"

"Co se děje?!"

"Nedívej se tam!" vytrhl Zuzaně z rukou dalekohled.

   Vtom zprava přilétl šíp a zabodl se jí do stehna.

"Áááááh!" zakřičela.

   Radim několikrát vystřelil. Potom ulomil větší část šípu, chytil Zuzanu pod pažemi a odtáhl ji za nejbližší strom. Společně pokropili kulkami prostor okolo.

   Radim udělal několik kroků. Náhle uslyšel divný zvuk. Ale to už se mu kolem levé nohy omotala smyčka lana a vymrštila ho vzhůru. Zůstal tak viset hlavou dolů.

"Chichichi, chichichi, prý se ptáček nechytí!" prořízl ticho posměšný hlas. Odněkud přiběhly dvě postavy, popadl zraněnou Zuzanu a odvlekly ji pryč. Než se Radim na cokoliv zmohl, přistoupil k němu starší muž. Zlověstně se zasmál a kopl ho do spánku. Radimovi se zatmělo před očima...

 

"Bude dobrá večeře heč heč heč!"

   Radim toho moc neviděl. Střídavě upadal do bezvědomí a bdění, při kterém měl zavřené oči.

   Po neurčené době je svázané na vozíku přivezli do jakéhosi stavení. Radim ucítil příšerný zápach. Pozvracel se.

"Co tady bliješ ty prase!" kdosi ho udeřil pěstí do šíje. Jen mlhavě zaregistroval, že ho dotáhli do sklepa a zamknuli v jedné z kobek.

   Zanedlouho uslyšel šílený křik. "Zuzka," uvědomil si. Vstal a rozhlédl se. Dveře byly otevřené. Vyšel ze své cely. Náhle se těsně před ním objevila Zuzana v černé kápi. Otevřela nepřirozeně ústa dokořán a z plných plic mu zařvala do obličeje.

   Radim s hrůzou otevřel oči. Všude byla tma. Z dálky sem doléhal Zuzanin řev. Pokusil se pohnout. Nic. Pouta se mu zařezávala do rukou a nohou, které už vůbec necítil. Znovu upadl do deliria, kdy se mu realita, sny a halucinace smíchaly do nejhorších nočních můr.

"Radime?"

   Kdosi jím zastřásl.

"Jsi to ty!"

   Otevřel oči. Nešťastná Jana ho objala.

"Unesli mě, potom co jste odešli," šeptala vyděšeně. Pokusila se Radima rozvázat. Nepodařilo se jí to.

 

   Jana držela Radima v náruči a tiše s ním rozmlouvala.

"Pamatuješ, jak jsme se poprvé potkali?"

   Radim nepatrně kývl.

"A na ten trapas s mými šaty při svatbě? Tátovi se s dětmi podařilo utéct," změnila téma, "budou v pořád-"

   Někdo tiše zasyčel. Asi dvacetiletá dívka naznačila Janě, ať nic neříká. Skrz mříže jí hodila k nohám svazek klíčů a nůž. Pak utekla.

   Jana na nic nečekala a nožem přeřízla Radimovi pouta. Ten bolestí zasténal, jak mu do končetin začala znovu proudit krev.

"Neboj lásko. To zvládneme."

   Radim postupně přicházel k sobě. Jana na něj mluvila a tím ho udržovala v bdělém stavu.

   Konečně byl připraven. Odemkl dveře vězení a následován Janou opatrně vyšel ven.

"Počkej tu na mě," otočil se k ní.

"Jdu s tebou-"

"Ne. Vrátím se pro tebe."

"Dobře," řekla po krátkém váhání. Políbila ho a se slovy "dej pozor" se schovala.

   Radim kráčel vpřed, hrozný puch mu pronikal do morku kostí. "Z čeho kurva je?!" napadlo ho. Brzy to měl zjistit.

   Přišel ke dvěma dveřím. Nejprve zkusil odemknout první, ale žádný klíč do nich nepasoval. U druhých měl větší štěstí. Pomalu je otevřel. Do nosu ho praštil smrad daleko větší, než cítil dosud. Nevydržel to a pozvracel se. Hned ale pokračoval dál. Ocitl se v temné chodbičce, kterou osvětlovalo jen pár svíček. Zepředu se v nepravidelném rytmu ozývaly rány.

   Došel k typickým sklepním vratům. Zvuk úderů zesílil. Za vraty vedlo dolů schodiště. Radim šlápl na první schod.

   Rány přestaly.

"To seš ty?!"

   Hlasem, který si Radim zapamatoval, automaticky odsekl: "Jo!"

   Znovu se ozvaly údery.

"Tak se poď podívat! Dneska si pošmáknem!"

   Ze starého rádia hrála píseň:

"Běh říct tetičce Rhody,

běž říct tetičce Rhody,

běž říct tetičce Rhody,

že jsou všichni mrtví."

   Muž sekáčkem cosi porcoval a tiše si prozpěvoval do taktu. Náhle mu něčí ruka zacpala ústa a nůž prořízl hrdlo. Když umíraje klesal k zemi, dostal ještě bodanec do krku.

"... jsou všichni mrtví..."

   Místnost nechutně páchla. Na velkém stole ležely nasekané lidské části masa a řeznické nástroje. Všude samá krev. Vedle byla kára a v ní další tělo.

   Radim se rozhlédl. V rohu stála komoda. Chytil mrtvého kanibala a zavřel ho do ní. Přitom zaregistroval jeho ohyzdný znetvořený obličej.

"... běž říct tetičce Rhody, že jsou všichni mrtví..."

   Radim rádio vypnul. Hned uslyšel slabé sténání. Na druhé straně klečela v psí kleci zavřená nahá žena. Mžikem byl u ní.

"Jste v pořádku?" zašeptal.

   Místo odpovědi mu ukázala spoutané ruce. Na několika prstech jí chyběly vytrhané nehty a na jejím bledém těle se rýsovaly dlouhé řezné rány. Dvě z nich byly čerstvé. Radim si všimnul, že dotyčná má zašitou pusu a proto nemůže mluvit. "Zkurvený svině!" pomyslel si vztekle.

"Poslouchejte mě," klekl si před ní, "vrátím se pro vás. Kolik jich ještě je?"

   Žena rozevřela dlaň.

"Dobře," kývl. Rychle prohledal místnost. V jedné skříni našel svou pistoli s plným zásobníkem. Pak vstoupil do další části sklepa. Nahmatal vypínač a rozsvítil.

   Přímo před ním stál Nakažený. Radim leknutím upadl. Už ho chtěl střelit do jeho rozšklebeného obličeje, když poznal, že je po něm. Byl přibit k dřevěnému trámu. Stejně tak i další zombie v této místnosti.

   Podél stěn stály mrazáky. "Oni žerou i Nakažené," uvědomil si Radim, když do jednoho z nich nahlédl.

   Odtud vedly schody někam nahoru. Rychle po nich vystoupal. Po otevření dveří ucítil pach zatuchliny.

   Ocitl se ve starém domě. Zpovzdálí slyšel hlasy. Sevřel pevněji pistoli a šel to co nejrychleji vyřídit.

   V jídelně seděla u velkého stolu rodina. Starší žena zrovna ostatním nabírala polévku. Když skončila, posadila se a řekla: "Nechte si chutnat!" Poté se všichni pustili do jídla.

   V čele seděl na židli nahý muž. Spoután byl tak pevně a důmyslně, že se nemohl pohnout ani o píď. V zašité puse měl ponechanou malou dírku a v ní zasunutý trychtýř.

"Na, Pinďo, dej si taky!" nalila mu do něj naběračku polévky šeredná dívka. Muž se začal dusit. To u ostatních vyvolalo bouřlivý smích. Dívka mu na hlavu navlékla jakousi masku a trychtýř ucpala lidským masem. Přitom se zlověstně smála.

   Náhle ho řízla do břicha.

"Co děláš ty krávo!" dostala od matky pohlavek. "Dyť to tady celé zasviní!" maje na mysli mužovu krev.

"No jó!" odsekla a vyndala maso z trychtýře.

"A dost!" zaburácel otec rodiny. "Jezte ať vám to nevysty-"! Nedořekl a za zvuku výstřelu padl mrtvý k zemi. Kanibalové vyskočili a začali utíkat. Radim střílel po ženě a trefil ji do nohy.

"Zkurvenej hajzle! Zabijem tě a tvoje děcka a všechny!" nepříčetně na něj řvala, svíjejíc se na zemi.

"To víš že jo!" odsekl Radim a zastřelil ji.

   Spoutanému nešťastníkovi strhl masku - byla to stažená kůže z hlavy Nakaženého - a vyjmul trychtýř.

"Já se vrátím," řekl mu a začal opatrně prohledávat dům.

   Pomalu procházel jednotlivými místnostmi. Potom vystoupal do patra.

"Zuzko!" zvolal překvapeně, když nahlédl do jednoho pokoje. Na dvoulůžkové posteli ležela přivázaná Zuzana.

"Pane bože, co ti to provedli?!" zhrozil se, když k ní přiběhl.

   Stejně jako ostatní zajatci i ona měla zašitou pusu a byla nahá. Tělo neslo stopy po bestiálním mučení. Z její tváře poznal, že ji znásilnili.

"Poslouchej mě, zabiju je a přijdu pro tebe jo?" šeptal rychle. Zuzanin výraz se změnil. Radim uhnul a vedle něj se do zdi zasekla sekera.

   Namířil pistoli, ale útočník mu ji vyrazil dřív, než zmáčkl spoušť. Vytáhl nůž a začal souboj.

   Řvoucí kanibal zběsile dorážel na Radima, který sotva stačil uhýbat. Ale toho pak popadl amok a rozběhl se proti netvorovi. Povalil ho a topůrkem přidusil. Pak mu zasadil aspoň deset bodných ran.

   S třesoucíma rukama od krve prudce oddechoval. Intuitivně se otočil. Ve dveřích stálo ono ohyzdné děvče.

"Chchchááááááááá!" zařvala a byla pryč.

   Radim popadl pistoli a rozběhl se za ní. V poslední místnosti ji dohonil. Rvala se tam s dívkou, která ve sklepě hodila Janě klíč. Radim udeřil šeredu pažbou do hlavy a když se svalila na zem, zastřelil ji.

"Jsi v pořádku?" sklonil se k přeživší dívce. Ta nepřítomně kývla hlavou.

"Jsou tu ještě jiní?"

"Ve sklepě je jeden."

"Toho jsem už vyřídil."

"Pak to jsou všichni," zašeptala.

"Děkuju. Pomůžeš mi osvobodit ostatní? Jak se ti podařilo utéct?"

"Neutekla jsem," řekla plačtivě.

"Jakto?" nechápal Radim. Vzápětí mu to došlo.

   Odskočil a rychle na ni namířil zbraň.

"Zabijete mě?" podívala se mu upřeně do očí.

   Radim váhal. "Proč jste to udělali?!"

"Nebyli vždycky takoví!" rozplakala se, "to až potom, co to začalo! Kromě těch zombie jsme neměli co jíst! Až potom se strašně změnili! Pak teprve lovili lidi a mučili je!"

   Radim začínal chápat. Ty znetvořené zrůdy, její rodina, byli předtím normální lidé. Po vypuknutí nákazy z hladu jedli maso Nakažených. To způsobilo, že zhrubli a získali ohyzdný vzhled. Postupně se v ně sami měnili.

"Ty jsi Nakažené nejedla?"

"Ne! Jen jednou jsem zhltla kus člověka, protože jsem už hlady nemohla vydržet!"

"Doveď sem moji ženu," řekl po chvíli Radim, "pověz jí, že je po všem a že potřebuju pomoct."

   Postupně osvobodili Zuzanu a další. Zatímco je Jana ošetřovala, dívka jménem Růžena zavedla Radima do malého domku, proměněného v mučírnu.

"Věděl jsem, že pro nás přijdeš," zašeptal polomrtvý Seidl, když vešli.

   Všechny nástroje, které by mohl kdokoliv zneužít k týrání jiných lidí, Radim naházel do studny. Poté se vydal zpátky do chalupy. Růžena mu dělala průvodce. Cestou potkali otce se dvěma muži.

"Promiň, že jsem neposlechl," začal se mu omlouvat, "ale nedokázal jsem vás tu nechat. Co se stalo? Jsou všichni v pořádku? Kdo je to?"

   Radim mu to ve stručnosti pověděl.

"Může slušný člověk dodržovat morální zásady v nemorálním prostředí? Ne. Nemůže," odpověděl si v duchu, když se vraceli do kanibalského doupěte pro ostatní. "Nejen to. Nesmí."