Příběh chlapce
Příběh chlapce
(2006)
Kdysi žil jeden chlapec, jehož jméno jsem dávno zapomněl, a ten chlapec byl vášnivý hráč počítačových her. Nemohl se chlubit tím, že hraje jen někdy a krátkou dobu, ale také nepatřil k těm, kteří prosedí u počítače všechen svůj volný čas. Měl několik svých kamarádů, jezdil na kole, napůl se učil do školy, zajímal se o přírodu, zkrátka žil si svůj život a čas plynul.
Jednoho dne zjara přišel domů ze školy, aktovku hodil je stolu a rozhodl se, že než se začne učit na zítřejší písemku ze zeměpisu, hoďku nebo dvě si zahraje. Vtom si vzpomněl, že před několika dny na jejich dvorku rozkvetly krokusy. Připomněla mu to maminka. Krokusy patřily k jeho nejoblíbenějším květinám. "Ale co," řekl si chlapec, "mrknu se na ně zítra," a hrál dál.
Další tři dny strávil učením, pomáháním rodičům a hraním. A pak si opět vzpomněl na krokusy. Vyšel na dvorek, a úsměv mu zmizel z tváře. Místo svěžích květů byly na záhonku jen zvadlé vybledlé rostliny.
Léta ubíhaly, z chlapce se stal mladík a mnoho věcí se změnilo. Z kamarádů šel každý na jinou školu, místo nich nastoupily do mladíkova života jiní. Už nejezdil na kole, místo toho začal posilovat. Hrál o mnoho míň, protože se musel mnohem více učit do školy. O víkendech pařil s vrstevníky v místních klubech a hospodách. Aniž by si to nějak zvlášť uvědomoval, pomalu mířil k dospělosti, a jednoho dne potkal dívku.
Narazili na sebe náhodou na jedné diskotéce. Šel zrovna pro pití, když do ní nechtěně šťouchl loktem. Nepřítomně se omluvil a chtěl jít dál, jenomže potom na ni upřel svůj pohled, a zůstal ohromeně stát.
Dlouhé blond vlasy, plné rty, půvabné křivky, make up ještě podtrhoval její krásu. Jedním slovem kočka. Mladík to ještě nevěděl, ale díval se na svou budoucí holku. Zeptal se té neznámé, zda-li ji může pozvat na drink a ona souhlasila. Dali se do řeči a on se potom nabídl, že ji doprovodí domů. Souhlasila. Během cesty se zeptal, jestli by s ním pozítří nešla do kina. Opět souhlasila. Po několika schůzkách začali spolu chodit a život se stal hezčím a zajímavějším.
Chodili spolu cvičit, procházeli se městem, povídali si, svěřovali si navzájem svá tajemství. Po pár měsících došlo na něžnosti. Trávili spolu každou chvilku.
Vše časem zevšední a - když to dovolíme - vzniknou stereotypy. V tomto vztahu tomu nebylo jinak. Pomalu, ale jistě začal mladík, o němž vypráví tento příběh, trávit čím dál více času s kamarády a svými zálibami a čím dál méně se věnoval své dívce. Do jejich vztahu se vloudila krize. Přišly hádky. Jednou se pohádali obzvlášť moc, přestali spolu mluvit a vypadalo to, že se navždy rozejdou. Mladík od té doby trávil čas doma hraním počítačových her.
Asi po týdnu mu jeho dívka zavolala, že přijde k němu domů a že by se mohli usmířit a začít znovu. On byl ještě pořád na ni naštvaný a cítil se uražený, jak to u většiny kluků bývá, a do telefonu jí řekl "jak chceš, mně je to jedno," a položil. Jeho holku to velmi zamrzelo, ale nakonec k němu přece jenom přišla.
Dveře otevřela jeho maminka a sdělila jí, že ho najde ve svém pokoji. Když vešla, našla svého kluka, jak upíná svůj zrak na monitor. Pozdravila, mladík jen nepřítomně odvětil "čau" a dál zíral do obrazovky s prsty na klávesnici.
Začala mluvit o tom, co ji poslední dobou trápilo: že začal dávat přednost kamarádům a počítači, že s ní je čím dál míň, zkrátka že už to není takové jako dřív a že by byla moc šťastná kdyby tomu tak bylo, protože ho má stále moc ráda. On jen odvětil párkrát "hm" a "jo" a jinak se soustředil na hru. Najednou dívka vykřikla: "Vnímáš vůbec, co ti chci říct?! Můžeš mi aspoň chvíli věnovat pozornost?!" Mladík odvětil "Nekřič tady a uklidni se prosimtě", obrácen k ní zády. To už bylo na dívku moc. Z očí jí vyhrkly slzy, naposled křikla "Jak chceš! Je konec!", vyběhla z pokoje a bouchla dveřmi.
Zvuk zabouchnutých dveří mladíka pořádně vylekal, tak moc se soustředil na hru. Pomalu mu docházelo, co se stalo, a náhle strašlivě zbledl. Z počítače se ozývalo "Soldier is history, game over", ale to šlo úplně mimo něj. Hlavou mu letěly rychlostí blesku desítky a stovky myšlenek: na jejich první setkání v klubu, její úsměv, první pusu, na společné procházky při západu slunce, první milování, její šeptaná slůvka vyznávající mu lásku... Chvíli nehnutě seděl a zničehonic vyskočil, až židle spadla s třísknutím na zem, a dal se do běhu. Minul maminku v obýváku a absolutně ignoroval její otázku, co se děje, a s hrůzou vyběhl před dům.
Ulice byla prázdná. Nikde nikdo, ve vzduchu leželo nepřirozené ticho. Ani lísteček na keři se nepohnul. Mladík se několikrát rozhlédl sem a tam, ale už bylo pozdě. Už to nešlo vrátit zpátky. Z jeho dnů se stanou jednotvárné stíny, v nichž ho nebude nic bavit a ve kterých ho nejvíce bude tížit samota. Byl konec a on to věděl.
Nikdy předtím nebrečel. Ani tehdy, když mu zemřel jeho pes, kterého měl přes 12 let. Nyní se sesul na chodník, tvář schoval do dlaní a dal se do tichého, ale o to zoufalejšího pláče. O něco později se slunce začalo chýlit k západu, a on tam pořád klečel a plakal.